Myšlenka umělého masa se objevila už na počátku 20. století, kdy samotný Winston Churchill v roce 1932 napsal, že v budoucnu bude možné pěstovat maso bez potřeby těla zvířete. Veliký pokrok nastal až o téměř 40 let později, když se Russelovi Rossovi podařilo vypěstovat hladkou srdeční svalovinu morčete domácího. Do konce 20. století však nebyl vývoj umělého masa prioritou a spíše se hledělo na výzkum tkání pro medicínské účely. Na přelomu století vše ale nabralo rychlý spád a už v roce 1997 přišel první patent na industriální výrobu umělého masa pomocí buněčných kultur od Willema van Eelena. Vzápětí se přidala NASA se svým výzkumem pro výrobu potravin kosmonautům na dlouhotrvajících letech a do tohoto odvětví se začalo masivně investovat.
První umělé maso bylo na Maastrichtské univerzitě vyrobeno až v roce 2009, kdy šlo jen o šedivou hmotu bez struktury, hodně podobnou té, jakou mají například kalamáry. Ovšem vzniklá hmota kromě struktury postrádala i chuť. Velký průlom v rámci popularizace udělal v roce 2013 nizozemský vědec Mark Post se svým prvním umělým hovězím burgerem, který dostal formou propagace do televizního poradu, kde byl následně otestován. Metoda laboratorní produkce masa zjednodušeně spočívá v odebrání malé části kmenové tkáně velkému množství zvířat a v následné kultivaci růstu buněk mimo jejich těla. Jak říká proponent procesu, nizozemský profesor Mark Post, každý umělý steak sestává z 20 tisíc vrstev svalových buněk. Pokud by se Postova metoda dočkala průmyslové aplikace, výrazně nižší počet kusu dobytka by mohl mnohem déle žít zpátky ve volné přírodě či prostornějších zemědělských instalacích a dožívat své roky přirozeným způsobem.
Nevýhoda umělého masa ale je právě to, že maso je plné látek, kterým se jinde chceme vyhnout. Nespecializované buňky je třeba kultivovat na buňky svalové, což je ovšem při umělé výrobě možné jen za pomoci růstových hormonu či anabolických steroidu. Spotřebitelé přitom použití hormonu a obdobných látek odmítají, a proto je také jejich použití v chovech hospodářských zvířat zakázáno. Jenže na výrobce umělého masa se nevztahují veterinární předpisy, takže mohou hormony a další látky označovat jako „přírodní růstové faktory“. To se už spotřebitel nedozví.
Zásadním problémem je ale i prostředí, v němž by se měly kmenové živočišné buňky množit. K dosažení co nejvyšší efektivity je totiž optimální použít takzvané „fetální telecí sérum – FSC“, které se ovšem získává z plodu březích krav (což přiznává i prof. Post). Krávy se po odběru buď utratí, nebo se jejich plod napichuje a vysává se mu krev, zatímco je ještě v děloze, případně se tele vykrví po provedeném císařském řezu.
Množení živočišných buněk v živném roztoku je kromě toho samozřejmě živnou půdou pro nežádoucí bakterie, plísně atd. K tomu, aby se takovému množení zamezilo, je nutné dodávat do živného roztoku antibiotika. To vše v praxi znamená, že umělé (čisté, ekologické) maso bude s vysokou pravděpodobností, která hranicí s jistotou, obsahovat jak pozůstatky hormonu, stimulátoru, antibiotik, tak i bakterií, které dodaná antibiotika nezlikvidují - tedy chemický koktejl látek a mikroorganismu, které jsou pro člověka minimálně ve větším množství rizikové. A bude k tomu ještě zapotřebí značné množství březích krav.
Statistiky růstu populace jsou ale neúprosné a očekávají, že konzumace masa, či poptávka po něm se do roku 2050 zdvojnásobí. Chováním dobytka by nebylo možné poptávku uspokojit. Umělé maso by mohlo naopak svět nakrmit, protože podle propočtu, které provedli výzkumníci na univerzitě v Utrechtu, je možné z jednoho vzorku kmenových buněk získat během dvou měsíců 50 tisíc tun masa. V Oxfordu pak vědci spočítali, že na vypěstování kilogramu masa bude potřeba až o 60 % méně energie a o 98 % méně půdy než na jeho získání současným chovem dobytka. Nemalým ziskem je i snížení emisí skleníkových plynu až o 95 %.
Je docela pravděpodobné, že věda a výzkum jednou umělé maso zdokonalí tak, že bude od klasického masa k nerozeznání a budou v něm použity méně rizikové látky, než je tomu nyní. Momentálně se na tom ale pořád pracuje a nějakou dobu výzkum asi ještě potrvá. Stejně tak zůstává i otázka, zda umělé maso vážně pomůže ke snížení uhlíkové stopy, k nasycení populace, jestli bude stejně výživné jako konvenční maso a zda opravdu dokáže nahradit maso neumělé. Dalším faktorem bude také cena a dostupnost umělého masa, nabídka a poptávka po mase a také předpisy a případná omezení v této oblasti.
Karolína Fučíková, L4